Idea nespoutaného se vyvinula samovolně a jejím účelem je vyzdvihnout sílu a smysl lidské osobnosti, která volí vždy vlastní cestu. A přestože se ne vždy podaří shodit pouta, která ji svazují, její mysl (duše, srdce) stále směřují k jejich překonávání.

“Prameny můžou mít různou podobu. Nad některými se musíš sklonit, jindy zase kleknout, u některých stačí lehnout na záda a zavřít oči.” Nespoutaný

Pronikání modrou

“Okolo Bystrice bystrá voda tečie. Povedalo dievča, že ma ono nechce.”

Byly to Kysuce, které pronikaly modrou. V posledních letech jsem se na podzimní “cestu zhýčkaného dítěte” slovenskou divočinou nedostal kvůli filmování, letos hrozí totéž kvůli covidu. Skutečná povaha hranice, která rozdělila naši krásnou zemi v dobách svobodomyslné euforie, se dnes rysuje velmi ostře. Nietzsche kdysi napsal: “Hle, jeden z těch dávných reků: hněvá se na civilizaci, neboť se domnívá, že cílem civilizace je všechny dobré věci, pocty, poklady, krásné ženské, – zpřístupnit i zbabělcům.” Napadlo mě, jestli si člověk nepotřebuje vytvářet překážky sám, aby ty dobré věci a krásu dokázal ocenit, aby jim dodal smysl a duši. Covid se tak stal komplicem dávných reků.

Jinosvěty

“Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”

V každé kráse je kousek strachu, v každé extázi kousek smrti. Pusť si do sluchátek hudbu, která tě zbaví pout, a proleť se jedním starobylým krchovem – protože u nás se hřbitovům říká krchov – všímej si dovětků a přemýšlej, kam až může “nespoutaný” v tobě. Píše se rok 1647, je podvečer, mezi stromy strmě zapadá slunce a otevírá jinosvěty všem, kteří tímto současným světem jen procházejí.

Běžci dlouhých tratí

“Quo vadis?”

Nebyly to obzory, letadla ani vysoké hory, co ve mně od dětství vyvolávalo pocity dálek, ale temně brumlající stožáry vysokého napětí za městem. To byli skuteční běžci nekonečna. Tiší, majestátní, autoritativní, spojující země i kontinenty. Věčně spěchající cizinci, kteří neměli čas si v hospodě na zámeckém vrchu vypít ani kafe.

Respice finem

I stalo se před časem, že se v našem poklidném městečku objevil hejkal. Každý večer po setmění rozléhlal se hřbitovní čtvrtí úpěnlivý nářek, který v noci přecházel v hrdelní skřeky nelidské povahy, jež naháněly hrůzu všem živým i mrtvým, z nichž ještě mnozí pamatovali pohřební průvody za černou dvanáctsettrojkou ploužící se naší ulicí. A tehdy se veskrze moderní a světem protřelé obyvatelstvo městečka začalo chovat podivně. Pro pokračovaní klikni na fotku..

Respice finem

Mezi dešti

“Nechat se (s)vést.”

Někdy vyrazíš a nemáš zrovna náladu. Hlavou ti běží těžké mraky, navíc má pršet a neprší, jen další pařák a bedýnka na hudbu je vybitá. Nikdo moc neposlouchá, co říkáš, a ty neposloucháš, co říkají jiní. Tak to recykluješ pořád dokola, a pak se přistihneš, že se při pohledu na zalesněné kopce přihlouple usmíváš, jako když potkáš hezkou holku. S přibývající výškou se mění i tvá perspektiva, začne pršet, ale tebe nebaví čekat, takže jdeš dál, protože jen tak můžeš zachytit okamžiky mezi dešti.

Podoby vody

“Co je mi po vodě. Prstama proteče, vzpomínky odnese.”

Zrod řeky. Od soutoku k prameništi Plané doliny. Ten den jsem se několikrát zmáchal a nakonec i roztrhl běžecké tenisky, přestože jsem si předsevzal, že nesejdu z cesty a abych to dodžel, vzal si boty, kterým říkám “tréninkové fusekle”. Ale zkus zastavit vodu.

Horizonty mého dětství

“Země je kulatá a otáčí jí chůze bizonů.”

Kdykoliv vyběhnu v rodném městě do okolních prérií, jsem ve střehu, že narazím na nějaký nepřátelský kmen, a zkoumám bedlivě tváře všech klukú, které potkám. Ale oni říkají jen: Dobrý den.

Válka s brouky

“Kdybych byl krajinář, namaloval bych tě na jaře.”

Ve stínu koronaviru se kácejí nejen deštné pralesy, ale i kůrovcem napadené Beskydy. Masivní těžba dřeva krajinu rychle mění a zbývá jen doufat – i vzhledem k prognózám sucha, že lidé na pozadí vědí, co dělají. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že člověk během půldenní treninkové chůze projde jihoamerické pampy i ugandskou savanu.

Anatomie sněhu

Když člověk přistane v peřinách!

IMG_5208PS2mini

Zimní pozastavení

Vždycky, když jsem vyčerpaný z dlouhého běhu a mám promrzlé ruce i nohy, objeví se něco, co mě přinutí zastavit a sundat si rukavice, abych zachytil okamžiky mého tichého úžasu!

IMG_5208PS2mini