Všimli jste si, že i v nejobyčejnější krajině (stejně jako v člověku) můžete nalézt neopakovatelnou krásu a narazit na nepřekonatelné překážky? Záleží jen na tom, jakou cestu si zvolíte.
Házím si na záda bágl, beru běžky a vyrážím do hor. Je silný mráz a třebaže až na hřeben běžím, neobejde se to bez péřových palčáků. Ostrý vzduch tlačí na hruď jako dítě, které se bojí samo v pokoji, a ochrnutá příroda puká v krátkém poledním slunci jako přecpané břicho při nádechu, než jej opět sevřou kalhoty ledu. Číst dále…
Myšlenka Nespoutaného se vyvinula samovolně a jejím účelem je vyzdvihnout sílu a smysl lidské osobnosti, která volí vždy vlastní cestu, a přestože se ne vždy podaří shodit pouta, která ji svazují, její mysl, duše i srdce stále směřují k jejich překonávání.
Do nového roku s čistým štítem!
Dostáváme se do horského sedla a v náporech chladného větru si nazouváme mačky. Dlouhé povánoční tání speklo sněhovou krustu na hřebeni do nevzhledně okoralé polevy, ale není na výběr. Za pár dní se oba rozprchneme do světa filmu – každý v jiné zemi – a sníh už možná do konce zimy neuvidíme. Měním si rukavice promočené ze slow-mo výstupu po vyplazených jazycích vodopádů plivajících gejzíry vody jako velryby na Špicberkách. Číst dále…
Danieli, počkej! Otáčím se a vidím, jak ke mně po chodníku dobíhá usmívající se tmavovláska v leopardím kabátu. Chtěla jsem se tě na něco zeptat, pokračuje udýchaně. Leoparda? Pomíjím skutečnost, že netuším, kde se tady vzala: Na co? Leoparda po mně shlédne hnědýma extatickýma očima, ze kterých jsou ve chvílích potěšení vidět jen spodní půlky. Ty na mě pořád myslíš, že? Číst dále…
Je další slunečná sobota. Po Hřbitovní ulici na tiché periferii nevelkého hraničního města se prožene několik introvertních machrů na hlučných motocyklech, anonymní skupinka teenagerů ukrade dopravní značku, kdosi po nich křičí a ze stříbrné pohřební dodávky, čekající v protisměru zablokovaném parkujícími auty nedaleké charity, vzlínají výpary tajícího nebožtíka k modravému nebi. Číst dále…
Před mnoha lety během mých cest po USA jsem v jedné stáji v Indianě napsal na tabuli verš Williama Yeatse: „Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj zlehka, šlapeš po mých snech.“ Ani nevím, jak jsem k němu tenkrát přišel – v té době nebyl internet a pošta do Evropy putovala 2 týdny. Vzpomněl jsem si na něj až teď, když se ocitám v místech, kam lidská noha roky nevkročila a pociťuji zvláštní extázi. Zdejší příroda je snově krásná a křehká, mám chuť si zout boty, abych ji svou chůzí nepoškodil. Co na tom, že ona sama dokáže být lhostejně krutá – to je prokletím výjimečnosti. Mým prokletím je úděl Stalkera, který přináší z tajemné Zóny snové obrazy o její existenci. Naposledy se napiju vody, která mi zurčí pod zaprášenými botami, a vyrážím prudce vzhůru korytem potoka propíchaného padlými stromy jako slaměný panáček woodoo. Příroda i žena umí být prostě takové. Našlapuji zlehka – v Zóně (ani ve snech) se totiž chybný krok nevyplácí.
Jakoby člověk šlápl do psího lejna, tak se mu na paty lepí další a další roky. Nedávno jsem četl krásný postřeh jedné mladinké dívky, která napsala, že to nejsou vrásky, čeho je třeba se bát na stáří, ale tupých, kdysi třpytivě průzračných očí. Je to jako přejít údolí z výsluní na druhou stranu do šedomodrého stínu tichého odpočinku a už se nevrátit, protože nás všechno bolí. Já se ale vracím rád. Kdysi někdo řekl, že první část života člověka tvoří cesta z domu a tu druhou cesta domů. Ta první nám rozzáří oči, když jsme mladí, druhá, když zestárnem.
Krása je pomíjivá, o tom ví člověk své, a protože s postupujícími roky stále hůř nachází správný úhel selfíčka, vymyslel si, že krása se skrývá uvnitř. O mladých se neříká, že jsou krásní uvnitř, protože krása uvnitř potřebuje dozrát. U některých mimozemských vetřelců však krása netrvá déle než 1-2 dny a na rozdíl od lidí završují svůj rozmnožovací cyklus až posmrtně. Představte si louku odumřelých a vysušených lodyh, na nichž se jednoho rána objeví velké ochmýřené koule jako duše, které právě vystoupily z těla, aby s prvním větrem odputovaly do neznáma. Ten vetřelec se jmenuje Kozí brada luční, ale říkají mu tak proto, že jeho krása se skrývá uvnitř a jen málokdo ji spatří.
Zpět mezi medvědy, vlky a rysy…
Sundal jsem sněžnice a nasadil běžky. Včera tálo, rychleji se dostanu na hřeben. Zapomněl jsem vosky, ale tělo má své potřeby – jednou z nich je nedbat na bolístky a v rytmu tlukotu srdce jako bubnů na dračí lodi vytáhnout stopu, kam až to půjde. Za hodinku jsem na čáře. Hranice tady existovala odjakživa a když ne ta současná slovenská – pak slezská, moravská a uherská, za okupace polská; a s ní i pašeráci a převáděči. Pašoval se tady tabák, ale i vojáci, prchající z Protektorátu. Slunce apokalypticky vybuchuje v mlze roztrhané na kusy, oblékám se do jejích průsvitných barev a unikám stínům, kde teplota padá hodně pod nulu. Tam někde si všimnu nenápadného chodníku lemujícího hranici, která tudy pokračuje pralesní divočinou plnou vývratů a strží. Genius loci. Stíny minulosti se ztělesnily – novodobí převaděči. Sleduji stopy klesající k údolní turistické stezce. Jestlipak si všimli té krásy kolem?
Dnes jsme se rozhodli dobýt slunce. Poslední dny se slunce stále schovávalo za mraky a výhrad k jeho rozmarům bylo mnoho. Tu si zasvítilo tady, tu tam, denně si putovalo z východu na západ ignorujíc přirozené mezilidské hranice, ale co bylo nejhorší, že nejvíce času trávilo u našich sousedů – úhlavních nepřátel! Ti se pak holedbali krásně opálenou zdravou pletí, zatímco naše pokožky byly palčivě bílé. Kárná výprava měla za úkol vystoupit na sousední horu zvanou Rozsutec, spoutat slunce a přinutit jej k návratu.
I Nespoutaný občas potřebuje parťáka. Vytáhl jsem do hor kámoše, se kterým jsem na výšce procestoval Sýrii a něco málo zlezl v Českém ráji. Řekl jsem mu, že to nebude snadné – odměnou nám sice má být dechberoucí krása, ale možná to bude jen vítr ve vlasech, sníh a nekonečná mlha. Vzal to.
Zavedu vás do hor, kde prý je počátek vody a konec chleba – F. Sláma
Orava – tak se jmenovala kniha, kterou kdysi darovali zaměstnanci Českých drah mému dědovi. Byla plná barevných i černobílých fotek staré i nové Oravy – hlubokých lesů, dřevěnic, pasoucích se ovcí, bačů i tetek v krojích, hradu a lodí na Oravské přehradě. Nejspíš jsem tenkrát usoudil, že takto vypadá ráj, protože od té doby se Orava stala mou srdcovou záležitostí a kdykoliv jsem ji navštívil, podvědomě jsem hledal motivy, které ve mně ona kniha v dětství probudila. Má poslední výprava na Hornú Oravu se uskutečnila už před lety, ale fotky z ní jsem nikdy nepublikoval. Vybavily se mi až teď – před Vánocemi. Možná mi měly připomenout, že je dobré si dávat pozor na to, čím ostatní obdarováváme. Některé dárky jsou na celý život.
Pomalu končí můj každoroční zimní pobyt v Beskydech a chystám se do Prahy. V horách platí, že když chce člověk dorazit do cíle, musí se občas vrátit na začátek cesty. Myslím si, že v současné době je tento příměr více než aktuální. Předposlední výpravu do zasněžených kopců jsem nazval Horké brambory, protože ani ony, stejně jako mé myšlenky, nejdou udržet v ruce (nebo v ústech) a musí se neustále přehazovat, dokud nevychladnou. Číst dále…
Ráno vylezl jsem ze srubu a upadnu na hubu; včera slunce, smích a kocovina, dneska nukleární zima. To zjištění hrůzné, že za dveřmi mrzne, pochopil jsem v mžiku, kdy z hloupého zvyku olízl jsem kliku. Na matraci pro legraci poskakují dva tučňáci Číst dále…
I šestý den stvořil Bůh ku obrazu svému člověka, ať naplní zemi, podmaní si ji a panuje nad všemi tvory. Avšak člověk nebyl schopen opanovat ani sám sebe… i stvořil sociální sítě, aby se necítil tak bezmocný.
Svět okolo nás není barevný. Barva není vlastností materiálu a vzniká odrazem, pohlcením nebo průnikem elektromagnetického záření (světla) hmotou. Každý z nás pohlcuje i vnímá barvy jinak. Něčí svět je barevnější, jiný naopak bezbarvý – a stejné je to s očima. Číst dále…
Původně to měl být výkonnostní běh na lyžích: žádné fotky, žádná romantika, jen dlouhá bílá čára. Jenže sníh byl lehký a energie z vánočního stolu tolik, že když mou cestu zkřížila čerstvá jelení stopa, prostě jsem neodolal a vydal jsem se po ní. Velký učitel lesní moudrosti E. T. Seton ve svých povídkách napsal, že pomalým a vytrvalým stopováním lze uštvat i tak rychlé zvíře, jako je jelen. Tehdy jsem pocítil vlčí touhu poměřit si s tímto majestátním tvorem síly a jak to bývá v akademicky oceňovaných filmech, až jej dostanu na mušku – darovat mu velkoryse život. Číst dále…
Lidé jsou někdy jako stébla divoké trávy, která se v poryvech větru přibližují jedno k druhému, ale než se stačí dotknout, hned se zase vzdálí.
Z loveckého deníku: Jeden z mála dnů, kdy neprší. Je konec listopadu a já se opět vydávám po medvědí stopě nahoru přes Bystrou dolinu. Příroda je tichá, jakoby unavená po létu, ve stínu vlhko a zima – až se od úst vznáší pára. Se směrem si hlavu nelámu: dokud není sníh, stoupám cestou necestou s lehkostí kamzíka, i když mi s přibývající výškou těžkne kapsa vibracemi příchozích zpráv – práce nepočká. Nerozumím tomu, nechci se tím zabývat! Staleté stromy horské rezervace prostoupily mé tělo neviditelnými výhonky a způsobují uvnitř drobné chvění podobné meditaci. číst dále…
Napadlo vás někdy, že se obracením přesýpacích hodin vrací s pískem i čas? Číst dále…
Řeknu to rovnou, nemám rád turistické cíle, mám rád reálný život, nerad potkávám v horách lidi, mám rád tajemství, nepotřebuji zažívat to nejlepší, chci zažívat opravdové. Šlapeme s kámošem do kopců a je to vlastně poprvé, co nejdu sám; pořád žvaní. Je naštvaný, že jsem k místní krajině lhostejný, že jsem zmlsaný, a tak trochu má pravdu. Číst dále…
Podzimní Neapol z pevnosti Castel Sant‘Elmo. Zítra odlétám, sedám si na lavičku a v myšlenkách si probírám, jestli jsem natočil všechno, co bylo třeba. Rozmarné nárazy jižního větru sirocco mě smáčejí kapičkami písku ze Sahary a dým z rychle vykouřené cigarety štípe na patře. Zamračený muž, který projde kolem s maltézským psíkem, mě pozdraví. Je to Massimo – postava z mého scénáře Kdo proklel Davida Olbrychski? Číst dále…
Ten den jsem si šel jen tak zaběhat. Schylovalo se k dešti a moře bylo ploché jako zrcadlo. Nasekal jsem spoustu zbytečných kilometrů přes různé ploty a ohradníky – různá rumiště, schovaná za úhlednými zahrádkami s olivovníky, nahoru a dolů, než mě napadlo, že bych mohl navštívit jednu krásku, která se přede mnou obnažovala a na obzoru nestydatě vystavovala pokaždé, když jsem svým mužným stylem krauloval kolem mysu zdejší mořské zátoky. Jmenovala se Monte Olivella. Našel jsem si ji na internetu. Ani dnes přes oblohu jako roztrhané záclony se nezdráhala ukazovat své kypré vyzývavé tělo všem chlápkům i ženským široko a daleko – a došlo to tak daleko, že se na ni zpoza mraků vylezlo podívat i slunce. Číst dále…
Říká se, že pohoří Pollino nese název řeckého boha Apollóna – boha zdraví, neboť na náhorních stepích horského masívu, který se rozkládá mezi Jónským a Tyrhenským mořem, se nachází množství léčivých bylin. Jiná legenda praví, že hory byly pojmenovány podle dávného zvyku jarního vyhánění mladého dobytka na sezónní pastvu. Shodou okolností je však Apollón i bohem pastvy, moudrosti a rozvahy – a po mé návštěvě si příznačnější název pro toto místo nedokážu představit. Číst dále…
To prameniště jsem během svých zimních výprav po medvědí stopě už několikrát minul. Šlo o zvláštní místo uprostřed divokých hor, nezamrzající ani v hlubokých mrazech, věčně rozorané kopýtky zvěře. Dnes jsem ale zbystřil, protože jsem si všiml čerstvých oděrek na stromech, podobných těm, kterými si značkuje teritorium můj medvěd číst dále…
Má obvyklá běžecká trasa v rodném městě má přibližně 12 km a vede kolem hřbitova přes zámecký vrch na šibeniční vršek, kde byl popraven obávaný zbojník Kostka, dolů lesní cestou číst dále…
V hlubokých lesích planety Nespoutaný se nachází droga, která prodlužuje lidský život a vyvolává u svých uživatelů mimořádný psychický zážitek. Říká se jí koření nespoutanosti.
V moderním životě je jen málo situací, které člověka přibližují k vlastní podstatě. Existuje pořekadlo, že když dva dělají totéž, není to totéž…a není to totéž, jako když to dělá jen jeden. Horolezci o tom vědí své, proto používají slovo „morál“ pro označení psychicky náročných výstupů, k jejichž překonání nestačí jen výkonnost nebo technika, ale je nutná odvaha a chladná mysl. Lidská psychika totiž dokáže udělat i z malé cesty do neznáma dobrodružnou expedici číst dále…
V tichosti jsem pozoroval vodu, deroucí se z hlubin sněhu, jak vynáší z hlubin mé paměti větu: Uchovat si horké srdce a chladnou hlavu! Snad to byl Nietzsche, tolik nepodobný modernímu člověku, který ho napsal. Snad to byla divoká příroda, která ho k tomu inspirovala. Na povrchu je klid, ale uvnitř se dere vše k životu.
Když mi bylo 17 let, táhli “bizoni” beskydskou plání. Vlci tenkrát strhli ovci, ze které mi bača usmažil čerstvá játra na medvědím česneku – a protože ani jeden z nás toho moc nenamluvil, jen jsme tiše seděli, poslouchali ševelící oheň a koukali na hvězdy číst dále…
Letos už nejspíš naposledy stoupám zasněženou rozsedlinou proti proudu potoka Plané doliny do hor. Je konec března a všude se díky pandemickému lockdownu ještě rozvalují oslepující závěje různě hlubokého sněhu: koryto potoka je nejkratší a bezpečnou cestou, jak je překonat číst dále…
Nejdřív jsem si myslel, že jsem narazil ma stopu dítěte – ale vzápětí mě napadlo: co by dělalo bosé dítě uprostřed zasněžených hor? To dítě bylo spíše ve mně a radovalo se, že jsem konečně našel stopu medvěda, se kterým jsem se setkal na podzim v Prameni panny. Zmocnilo se mě vzrušení – tady, na opačné straně hřebenu zcela mimo turistické trasy, uvězněn v hlubokém sněhu a bez mobilní sítě by tohle dobrodružství nemuselo dopadnout dobře číst dále…
Správný akční film se neobejde bez číslovky v názvu. Číslovka je vyjádřením výkonu. Často přemýšlím, jak to asi dělají superhrdinové, když podávají své supervýkony v super nereálných situacích. Nikdy nechodím do hor za slunečného počasí – má sítnice je jako vybíravý jazyk – má ráda, když se na ní světlo jen tak převaluje, a to i za cenu ochromení, které umí způsobit sněhová vánice nebo vysilující chůze v hlubokém sněhu. Člověk nemusí mít v patách lidské zabijáky, v ústech jedovatou Fugu číst dále…
Podle psychologů je míra fantazie podmíněna mírou poznání; například ve středověku nedokázal průměrný člověk vědomě snít, protože neměl ke snění dostatek informací a jeho psyché byla orientovaná na praktické „tady a teď“ číst dále…
“Cokoliv se nezdravě nahromadí, zanikne.”
Únor – měsíc hladu začal vydatnou oblevou, jakoby se chtěl zbavit všeho, co se nakumulovalo z předchozích období. Cokoliv se nezdravě nahromadí, zanikne, aby bylo opětovně dosaženo rovnováhy. Alespoň tak to funguje v živých systémech. Bezuzdně hromadí jen lidé a pro tyto účely si vytvářejí umělé systémy číst dále…
“Ohlédl ses, kdo vrhá tvůj stín?”
Včera jsem si všiml, že mám dva stíny. Jeden krátký, sytý, který se mi pořád plete pod nohy a druhý dlouhý, nejasný, směřující někam do dálky. Ani nevím, kde se vzaly a jestli ten krátký, sytý teprve roste a sílí, zatímco ten dlouhý, nejasný stárne a mizí, nebo jestli je to naopak. Pro jistotu jsem se ohlédl, ale na setmělé cestě mizející mezi lesem a polí nebylo živé duše. Tím nechci říct, že jen živé duše mají své stíny. Číst dále…
“Před tím, než porušíš pravidla, je dobré si uvědomit jejich význam.”
Na jednom z břehů bezejmenné říčky v srdci Beskyd se rozkládá uzavřené území pro obnovu populace medvědů a rysů. Ke své mrzutosti jsem tam za celý den žádného nepotkal. Večer mě během focení západu slunce na protějším hřebenu zastihla tma. Dal jsem se na rychlý sestup do udolí a při tom jsem si neodepřel obřadné čůrání z výšky – teritoriální úkon každého samce. Překvapil mě můj hluboký chraplavý dech. Pokračování zde.
“Prameny můžou mít různou podobu. Nad některými se musíš sklonit, jindy zase kleknout, u některých stačí lehnout na záda a zavřít oči.” Nespoutaný
“Okolo Bystrice bystrá voda tečie. Povedalo dievča, že ma ono nechce.”
Byly to Kysuce, které pronikaly modrou. V posledních letech jsem se na podzimní “cestu zhýčkaného dítěte” slovenskou divočinou nedostal kvůli filmování, letos hrozí totéž kvůli covidu. Skutečná povaha hranice, která rozdělila naši krásnou zemi v dobách svobodomyslné euforie, se dnes rysuje velmi ostře. Nietzsche kdysi napsal: “Hle, jeden z těch dávných reků: hněvá se na civilizaci, neboť se domnívá, že cílem civilizace je všechny dobré věci, pocty, poklady, krásné ženské, – zpřístupnit i zbabělcům.” Napadlo mě, jestli si člověk nepotřebuje vytvářet překážky sám, aby ty dobré věci a krásu dokázal ocenit, aby jim dodal smysl a duši. Covid se tak stal komplicem dávných reků.
“Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”
V každé kráse je kousek strachu, v každé extázi kousek smrti. Pusť si do sluchátek hudbu, která tě zbaví pout, a proleť se jedním starobylým krchovem – protože u nás se hřbitovům říká krchov – všímej si dovětků a přemýšlej, kam až může “nespoutaný” v tobě. Píše se rok 1647, je podvečer, mezi stromy strmě zapadá slunce a otevírá jinosvěty všem, kteří tímto současným světem jen procházejí.
“Quo vadis?”
I stalo se před časem, že se v našem poklidném městečku objevil hejkal. Každý večer po setmění rozléhlal se hřbitovní čtvrtí úpěnlivý nářek, který v noci přecházel v hrdelní skřeky nelidské povahy, jež naháněly hrůzu všem živým i mrtvým, z nichž ještě mnozí pamatovali pohřební průvody za černou dvanáctsettrojkou ploužící se naší ulicí. A tehdy se veskrze moderní a světem protřelé obyvatelstvo městečka začalo chovat podivně. Pro pokračovaní klikni na fotku..
“Nechat se (s)vést.”
Někdy vyrazíš a nemáš zrovna náladu. Hlavou ti běží těžké mraky, navíc má pršet a neprší, jen další pařák a bedýnka na hudbu je vybitá. Nikdo moc neposlouchá, co říkáš, a ty neposloucháš, co říkají jiní. Tak to recykluješ pořád dokola, a pak se přistihneš, že se při pohledu na zalesněné kopce přihlouple usmíváš, jako když potkáš hezkou holku. S přibývající výškou se mění i tvá perspektiva, začne pršet, ale tebe nebaví čekat, takže jdeš dál, protože jen tak můžeš zachytit okamžiky mezi dešti.
“Co je mi po vodě. Prstama proteče, vzpomínky odnese.”
Zrod řeky. Od soutoku k prameništi Plané doliny. Ten den jsem se několikrát zmáchal a nakonec i roztrhl běžecké tenisky, přestože jsem si předsevzal, že nesejdu z cesty a abych to dodžel, vzal si boty, kterým říkám “tréninkové fusekle”. Ale zkus zastavit vodu.
“Země je kulatá a otáčí jí chůze bizonů.”
Kdykoliv vyběhnu v rodném městě do okolních prérií, jsem ve střehu, že narazím na nějaký nepřátelský kmen, a zkoumám bedlivě tváře všech klukú, které potkám. Ale oni říkají jen: Dobrý den.
“Kdybych byl krajinář, namaloval bych tě na jaře.”
Ve stínu koronaviru se kácejí nejen deštné pralesy, ale i kůrovcem napadené Beskydy. Masivní těžba dřeva krajinu rychle mění a zbývá jen doufat – i vzhledem k prognózám sucha, že lidé na pozadí vědí, co dělají. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že člověk během půldenní treninkové chůze projde jihoamerické pampy i ugandskou savanu.
Když člověk přistane v peřinách!
Fascinující pronikání prostorovou strukturou ledových destiček a tyčinek, napodobujících prehistorický (nebo futuristický?) svět, je malým dobrodružstvím téměř nepostřehnutelným pro lidské oko. Dokonalost se ukrývá v detailu.
Vždycky, když jsem vyčerpaný z dlouhého běhu a mám promrzlé ruce i nohy, objeví se něco, co mě přinutí zastavit a sundat si rukavice, abych zachytil okamžiky mého tichého úžasu!
