I stalo se před časem, že se v našem poklidném městečku objevil hejkal. Každý večer po setmění rozléhlal se hřbitovní čtvrtí úpěnlivý nářek, který v noci přecházel v hrdelní skřeky nelidské povahy, jež naháněly hrůzu všem živým i mrtvým, z nichž ještě mnozí pamatovali pohřební průvody za černou dvanáctsettrojkou ploužící se naší ulicí. A tehdy se veskrze moderní a světem protřelé obyvatelstvo městečka začalo chovat podivně. Staří zavírali okna v letním parnu a chodili do kostela, mladí trávili dlouhé noci uzamčeni v sociálních sítích, kde hledali zástupné problémy. Kvůli korunní chřipce si nikdo nebyl jistý, jestli hlas ze záhrobí nevolá právě jeho. Městečko opanoval strach. Zastupitelé začali vracet ukradené evropské dotace, díky nimž se pokácelo mnoho stromů, zplanýrovalo kilometry úrodné krajiny a postavilo nepočítaně nesmyslných pomníků doby. Zbytečně. Není tajemstvím, že na malém městě je nejnavštěvovanějším místem nenápadná vývěska úmrtních oznámení. Respice finem – mysli na svůj konec: to viselo ve vzduchu jako neviditelný smog ze zkráceného komínu přeshraniční elektrárny. Respice finem se převalovalo v rouškách nakažených horníků, respice finem páchlo ze špinavé vody Olše, respice finem křičelo každou noc ze tmy a podle pověry zvalo do své náruče budoucí nebožtíky. Jenže pak skončila doba páření a skřeky utichly. Puštík zmizel “bůhví” kam a zůstala po něm jen ozvěna v našem nevědomí. Nebo svědomí? Když jsem se včera procházel pod stromy, věděl jsem, že mě pozoruje.
