“Nechat se (s)vést.”
Někdy vyrazíš a nemáš zrovna náladu. Hlavou ti běží těžké mraky, navíc má pršet a neprší, jen další pařák a bedýnka na hudbu je vybitá. Nikdo moc neposlouchá, co říkáš, a ty neposloucháš, co říkají jiní. Tak to recykluješ pořád dokola, a pak se přistihneš, že se při pohledu na zalesněné kopce přihlouple usmíváš, jako když potkáš hezkou holku. S přibývající výškou se mění i tvá perspektiva, začne pršet, ale tebe nebaví čekat, takže jdeš dál, protože jen tak můžeš zachytit okamžiky mezi dešti.
