Vzpomínky můžou mít různou podobu – vůní, barev, zvuků nebo třeba dotěrného popěvku “Jsem jen solí v očích” z písně Marka Ebena. Někdy se nám vybaví hned, jindy až po čase. Znáte to, člověk si po návratu domů z dlouhé cesty vybalí z kufru jen to nejpotřebnější a zbytek nechá na jindy. Uběhne několik dní a nepotřebné věci zamíří do prádla, s nimi i vzpomínky. Třeba takové cestovní kalhoty – jejich zahnuté nohavice připomínají teplé dny v šafránové zátoce, a vyvolávají na tváři shovívavý úsměv, zatímco v mlze za oknem se k sobě tisknou holubi zkoprnělí zimou. Ale přítomnost bývá střízlivá a stejně jako mnohé partnerky vyprazdňuje kalhotám kapsy dříve, než by došlo k nečekanému vyplavení minulosti do budoucnosti (čímž by se budoucnost stala minulostí), proto je lepší mít nohy na zemi. Než stačíme nacpat vyprázdněné kalhoty do pračky, jsme opět vyrovnaní a pragmatičtí. V přítomnosti není místo pro sny! Pračka je dokonale emancipovaný nástroj, umožňuje zatočit s minulostí a vykročit do budoucnosti s čistou hlavou – proto s praním tak otálíme. Potud jevy předvídatelné, ale zapomněl jsem na zahnuté nohavice. Nyní, zbavené jakéhokoliv významu, jsou zahnuté nohavice jen překážkou v praní a musí se “odehnout”. Slovo odehnout v češtině neexistuje, je možné pouze zahnout (svědčí to o jisté neústupnosti české povahy), ale existuje jedno taoistické pořekadlo, které praví, že válka přichází ve chvíli, kdy ji nejméně čekáme (a podobné je to i s lidmi). Bezstarostně odhýbám první nohavici, když trojský kůň zařehtá k útoku. Snažím se jej chytit za hadrovou hřívu, marně – z jeho útrob se sype armáda jemného písku jako z otočených přesýpacích hodin; v mžiku obsadí všechny strategické pozice od židle, stolu, až po spáry v parketách a nastolí v mém pražském bytě nostalgickou totalitu. Napadlo vás někdy, že se obracením přesýpacích hodin vrací s pískem i čas? Je to nasnadě. Proto máme dnes hodinky – ty běží stále kupředu. Usedám na roh stolu a v zasněném tranzu pozoruji zrnka písku, která se sypou z nohavic na mé plandající bosé nohy jako vločky sněhu z ranní oblohy – jejich šustění se postupně mění v šumění moře v šafránové zátoce, kde se právě nacházím. A stejně jako tenkrát mám sůl v očích… a písek mezi prsty.
