Nejdřív jsem si myslel, že jsem narazil ma stopu dítěte – ale vzápětí mě napadlo: co by dělalo bosé dítě uprostřed zasněžených hor? To dítě bylo spíše ve mně a radovalo se, že jsem konečně našel stopu medvěda, se kterým jsem se setkal na podzim v Prameni panny. Zmocnilo se mě vzrušení – tady, na opačné straně hřebenu zcela mimo turistické trasy, uvězněn v hlubokém sněhu a bez mobilní sítě by tohle dobrodružství nemuselo dopadnout dobře. Pokračoval jsem několik metrů po staré dřevorubecké cestě a rozechvěle sledoval, jak stopa křižuje cestu a mizí za zatáčkou. Než se tam vydám, opatrně se rozhlížím a zaposlouchám do nepřátelského ticha – jestlipak mě pozoruje? A pokud je to on, poznal mě? Přibližuji se k horizontu zatáčky; přemítám, co udělám, až se střetneme tváří v tvář, ale jediné, co mě napadá, je – připrav si foťák, musíš ho natočit, vše ostatní budeš řešit až pak. Stopy překonávají sněhovou závěj a mizí sřemhlav v prudké strži mezi hustým neprůhledným smrkovím. Tam mě nedostaneš! Pokračuji po vrstevnici špatně rozeznatelné cesty a jsem ve střehu. Znám tyhle vtipálky z Tater – předstírají, že nadobro zmizeli, ale jdou souběžně s tebou. A taky že ano: asi po 50 metrech se stopa znova objevuje na okraji cesty. Teď už neběží. Kolem jsou další zajímavé otisky, jeden pětiprstý s drápy a jeden veliký čtyřprstý, odkazujcící na naši největší kočkovitou šelmu – Rysa, čemuž se zdráhám uvěřit. Mědvědí stopa opět mizí v hustém smrkoví a nechává přede mnou bílý koberec neporušeného sněhu. Příštích nekolik kilometrů rozhodne.

+8

0
Komentář/Commentx